Podnikatelé, kteří vyplácejí náhradu mzdy svým zaměstnancům kvůli uzavření nebo omezení svého provozu v důsledku opatření vlády či ministerstva zdravotnictví vydaných v souvislosti s COVID-19 nebo v důsledku hospodářských potíží souvisejících s COVID-19, mají možnost čerpat příspěvek na náhradu vyplacených mezd z programu Antivirus.

První skupina podnikatelů má nárok na příspěvek 80 % vyplacené náhrady mzdy, včetně povinných odvodů, maximálně však na 39 000 Kč měsíčně na jednoho zaměstnance. Druhá skupina na příspěvek 60 % náhrady mzdy, včetně povinných odvodů, maximálně však na 29 000 Kč měsíčně na jednoho zaměstnance.

Příspěvek žadatel získá na základě dohody o poskytnutí příspěvku z cíleného programu Antivirus uzavřené s Úřadem práce ČR. Dohoda se generuje automaticky po vyplnění žádosti o příspěvek a žadatel nemá možnost do ní nijak zasáhnout. V čl. IX dohody přitom žadatel prohlašuje, že uzavřením dohody jsou vyrovnány veškeré jeho nároky vůči státu z titulu náhrady škody způsobené opatřeními a krizovými usneseními vlády, pokud jde o škody vzniklé z důvodu povinnosti zaměstnavatele uhradit zaměstnancům náhradu mzdy v době, za kterou náleží zaměstnavateli příspěvek dle uzavírané dohody.

Jinými slovy žadatel prohlašuje, že se spokojí s příspěvkem v poskytnuté výši a nebude po státu požadovat jako náhradu škody rozdíl mezi výší příspěvku a jím skutečně vyplacenou výší náhrady mzdy, i kdyby na ni jinak měl nárok.

Jde o preventivní krok státu, kterým se snaží předejít soudnímu vymáhání škody vzniklé těm podnikatelům, kteří museli uzavřít nebo omezit svůj provoz v důsledku opatření vlády nebo ministerstva zdravotnictví. U těchto podnikatelů totiž hrozí, že by mohli požadovat náhradu škody podle krizového zákona. Ten stanovuje, že stát je povinen nahradit škodu způsobenou v příčinné souvislosti s krizovými opatřeními.

Druhá skupina, u které omezení provozu nastalo pouze v důsledku hospodářských potíží souvisejících s COVID-19, nikoliv přímo v důsledku opatření vlády nebo ministerstva zdravotnictví, by možnost požadovat náhradu škody beztak neměla. Škoda jí totiž nevzniká v příčinné souvislosti s krizovými opatřeními.

Stranou ponecháme otázku, do jaké míry zkomplikuje i u první skupiny podnikatelů případné vymáhání náhrady škody to, že opatření proti šíření koronaviru začala být od určité doby vydávána jako opatření ministerstva zdravotnictví podle zákona o ochraně veřejného zdraví, nikoliv jako opatření vlády podle krizového zákona. Zaměříme se na otázku, jaké soukromoprávní instituty by mohly způsobit, že snaha státu zabránit žalobám na náhradu škody v podobě zmíněného článku IX. uzavírané dohody nemusí být úspěšná.

Adhezní smlouva

Prvním institutem občanského zákoníku, který je nutné uvést, je ochrana slabší strany při uzavírání smluv tzv. adhezním způsobem, který je zakotven zejm. v § 1800 občanského zákoníku.

Jelikož žadatel nemá šanci znění dohody o poskytnutí příspěvku z cíleného programu Antivirus jakkoli ovlivnit, má stát v daném právním vztahu silnější postavení. Jde tedy o smlouvu uzavřenou adhezním způsobem a podnikatel jako slabší smluvní strana má zvláštní ochranu. Pokud taková smlouva obsahuje doložku, která je pro slabší stranu zvláště nevýhodná, aniž je pro to rozumný důvod, je taková doložka neplatná. To se může vztahovat i na čl. IX. dohody, podle kterého podnikatel nebude po státu požadovat náhradu škody.

Zvláště nevýhodná je taková doložka, v níž není dána proporcionalita a vyváženost plnění. Čl. IX. dohody omezuje zaměstnavatele v tom, že nebude moci v budoucnu vymáhal po státu nároky na náhradu škody ve výši rozdílu mezi výší poskytnutého příspěvku a jím skutečně vyplacenou výší náhrady mzdy. Ustanovení tedy omezuje pouze jednu smluvní stranu, a to podnikatele. Samo o sobě neobsahuje žádnou výhodu, kterou by toto omezení bylo kompenzováno. V kontextu celé dohody lze přínos pro podnikatele spatřovat v tom, že plnění dostanou relativně rychle bez nutnosti náhradu škody po státu složitě vymáhat.

Vyloučení možnosti vymáhat náhradu škody přitom bude mít na podnikatele v konkrétních situacích různě významné finanční dopady. Výše příspěvku je jednak omezena na 80 % vyplacené náhrady mzdy, jednak je omezena maximální částkou 39 000 Kč měsíčně na jednoho zaměstnance. U podnikatelů se zaměstnanci s vyššími příjmy tedy bude procentuální podíl státem kompenzované části vyplacené náhrady mzdy klesat. Příspěvek se také nevztahuje např. na zaměstnance, kterým byla dána výpověď a jsou ve výpovědní době. V případě, kdy podnikatel musel dát některým zaměstnancům vzhledem k ekonomické situaci výpověď a během výpovědní doby jim navíc v důsledku opatření vlády nebo ministerstva zdravotnictví nemůže přidělovat práci, ale musí jim platit náhradu mzdy, bude jeho ekonomická zátěž značná a nemožnost vymáhat náhradu pro tyto zaměstnance ve výpovědní době významná.

Proporcionalitu a vyváženost tedy bude nutné zkoumat dle okolností jednotlivých případů. Prostor, aby soudy v některých případech posoudily čl. IX. uzavírané dohody jako doložku, která je pro podnikatele zvláště nevýhodná, podle našeho názoru existuje.

I pokud by však doložka byla zvláště nevýhodná, nemusela by stále být neplatná, pokud by byl pro tuto nevýhodnost dán rozumný důvod. Zde by pravděpodobným argumentem státu bylo, že důvodem vyloučení možnosti vymáhat jako náhradu škody tu část vyplacené náhrady mzdy, kterou nepokryje příspěvek, je snaha o ochranu finančních zájmů státu tak, aby byl stát schopen zajistit své fungování a mohl vyplácet kompenzace v souvislosti s COVID-19 alespoň v částečné výši.

Nemožnost slabší smluvní strany vzdát se předem nároku na náhradu škody

Občanský zákoník dále v § 2898 stanovuje, že se nepřihlíží k ujednání, které předem vylučuje nebo omezuje právo slabší strany na náhradu jakékoli újmy. Toto pravidlo je speciální vůči výše popsané úpravě adhezních smluv, takže by se aplikovalo přednostně.

Uvedené pravidlo by se podle našeho názoru na čl. IX. dohody mohlo aplikovat, ačkoliv je článek nadepsaný jako Narovnání a také odkazuje na ustanovení zákona upravující narovnání. Povahu ustanovení je však nutné posuzovat podle jeho skutečného obsahu. Narovnání je institut, kterým se dosavadní závazek stran nahrazuje novým závazkem, kterým se upraví práva a povinnosti mezi stranami dosud sporné. Podstatou narovnání jsou oboustranné ústupky s cílem vyřešení sporných povinností.

V čl. IX. dohody se však nenahrazují sporné vzájemné závazky závazkem novým, ale podnikatel se jednostranně zavazuje, že nebude vymáhat škodu. Předmětné ustanovení je tak podle našeho názoru materiálně vzdáním se práva na náhradu škody spíše než narovnáním.

Důsledkem vyloučení nebo omezení práva na náhradu újmy slabší strany přitom je, že se k ujednání, v němž je toto stanoveno, nepřihlíží. Čl. IX. dohody by tedy nebyl pro smluvní strany právně závazný. Podstatné je však současně zdůraznit, že zákon limituje vyloučení nebo omezení práva domáhat se újmy pouze do budoucna. K ustanovení by se tedy nepřihlíželo pouze ve vztahu ke škodě vzniklé až po uzavření dohody s Úřadem práce ČR.

Zneužití tísně

Posledním ustanovením, které je třeba pro úplnost zmínit, je § 1796 občanského zákoníku. Podle něj je neplatná mimo jiné taková smlouva, při jejímž uzavírání někdo zneužije tísně druhé strany a dá sobě nebo jinému slíbit či poskytnout plnění, jehož majetková hodnota je k vzájemnému plnění v hrubém nepoměru.

Pro aplikaci tohoto ustanovení by tedy v podmínkách daného případu muselo být naplněno několik podmínek, konkrétně že:

• se podnikatel jako příjemce příspěvku nachází v tísni,
• stát této tísně zneužije,
• si stát nechá slíbit či poskytnout nějaké plnění,
• majetková hodnota tohoto plnění je v hrubém nepoměru s plněním státu poskytnutým příjemci příspěvku.

Podnikatelé, kteří museli nuceně uzavřít nebo omezit své provozy a současně musí platit svým zaměstnancům náhradu mzdy, jsou v současné chvíli jistě ve velmi tísnivé situaci. Na jednu stranu nemají možnost generovat zisk, nebo alespoň ne ve standardní výši, a na druhou stranu jsou povinni hradit výdaje, a to nejen výdaje na mzdy nebo jejich náhrady, ale také další fixní výdaje. Tato situace je pro řadu podnikatelů existenční. První předpoklad je tedy zjevně splněn.

Zneužití představuje jednání osoby, která věděla, nebo musela vědět o tísni druhé smluvní strany, v níž byla smlouva uzavřena. Stát si je jistě vědom výše popsané situace, v níž se podnikatelé nacházejí, takže i tento předpoklad se jeví jako naplněný.

Na dohodu o poskytnutí příspěvku z cíleného programu Antivirus lze pohlížet tak, že stát na jednu stranu poskytne podnikateli příspěvek, a na druhou stranu za to požaduje, aby se podnikatel zavázal, že nebude vymáhat další nároky v souvislosti s vyplacenou náhradou mzdy zaměstnanců, kterou nepokryje příspěvek ze státní kasy. Stát si dohodou tedy dá slíbit určité plnění. I tento předpoklad je tak zřejmě naplněn.

Poslední otázkou je, zda mezi plněními existuje hrubý nepoměr. Pro zjištění (ne)existence hrubého nepoměru bude podle našeho názoru nutné zohlednit individuální okolnosti každého případu a porovnat výši příspěvku, kterou podnikatel obdrží s plněním, k jehož nevymáhání se zavázal. Poměr plnění nakloněný více v neprospěch podnikatele bude u těch podnikatelů, kteří mají zaměstnance s vyššími příjmy a nevejdou se tak do maximálního limitu 39 000 Kč, dále u podnikatelů, kteří musí platit náhradu mzdy zaměstnancům ve výpovědní době atd. Tento předpoklad tedy nebude naplněn vždy, resp. spíše bude naplněn pouze výjimečně.

I pokud by byly naplněny všechny zmíněné předpoklady, bude otázkou, zda by důsledkem byla neplatnost celé dohody nebo jen jejího čl. IX., podle něhož podnikatel nebude vymáhat náhradu škodu.

Je tedy přijetím příspěvku definitivně ztracen nárok na zbývající část vyplacené náhrady mzdy?

Formulace čl. IX. dohody o poskytnutí příspěvku z cíleného programu Antivirus je poměrně jasná. Podnikatelé, zejména ti, kteří vyplácejí náhradu mzdy svým zaměstnancům, jelikož museli uzavřít nebo omezit svůj provoz v důsledku opatření vlády nebo ministerstva zdravotnictví, se v něm zavazují, že nebudou po státu požadovat jako náhradu škody rozdíl mezi výší příspěvku poskytnutého podle uzavřené dohody a jimi skutečně vyplacenou výší náhrady mzdy, a to i kdyby na ni jinak měli nárok.

Přestože ustanovení je poměrně jasné, stejně jako je jasný i záměr státu předejít dalším výdajům ze státního rozpočtu, existuje několik občanskoprávních institutů, které by mohly způsobit jeho neplatnost či zdánlivost a záměr státu tak zmařit. Možnost, že k tomu minimálně v některých případech dojde, je nezanedbatelná, což podnikatelé mohou zohlednit při svém rozhodování, zda o příspěvek požádat či nikoliv.